"Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. A poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátele."

TemaTydne

Stárý blog ještě nevymřel!

25. července 2016 v 17:10 | Dáša H.
Začalo to nevinně. Už ani nevím kolik mi mohlo být, možná kolem 8. Narazila jsem na blogy, úplně mě to pohltilo a nedokázala jsem se tomu ubránit. Byly to takové hodně dětské a malé krůčky, ale možná mi to i něco dalo. Když se podívám zpětně, tak vůbec nechápu, jak jsem mohla, hrozná léta. Ale bylo to moderní. Každý blogoval, přidával nesmyslné články s obrázky, okopírované od jiných blogerek, které to okopírovaly jinde a tak dále. Bylo hodně vyjmečné, abyste narazili na blog, kde je převážně vlastní a tvůrčí obsah, možná, že to bylo dobou, nebo jsem jen já špatně hledala, byla jsem dost malá sice jen. Vybavuju si to jako dneska, sedím v našem panelákovém bytě (který je už minulostí) v obýváku u PC, měli jsme počítač na tu dobu poměrně brzo a já mu podlehla, hledala jsem si všechny možné i nemožné tutorialy, abych se naučila spousty nových věcí.

Ukázka z mého starého blogu, nejspíše záhlaví stránky.

Tenhle článek je tak trochu o tom, proč jsem blogovala dříve a co mě k tomu táhlo. Je to o tom, že v minulosti bylo vše jen o jednom, návštěvnosti a debilních článcích.

Návštěva... aneb Happy Mother's day!

9. května 2016 v 19:07 | Dáša H.
Přišla jsem na místo. Slunce svítilo jak mohlo, na mých tmavých vlasech přímo pálilo. Občas fouknul svěží větřík, ale bylo ho tak málo, že mě to ochladit nezvládlo. Na očích jsem měla brýle proti slunci, pod nima mi stékal make-up, skvělý, pomyslela jsem si. Určitě budu kvůli blbýmu počasí vypadat jako panda, nebo co hůř, bude to ještě horší, nějaký hororový klaun, nebo něco takového. No co, nebudu si kazit náladu něčím takovým, vzala jsem mobil a kapesníčky a to nejhorší dostala dolů, navíc jsem se zapřísáhla, že příště se už v takovém horku nemaluju. Stejně to poruším, znám se.
V ruce jsem držela kytici karafiátů. Koupila jsem je chvilku předtím, červené, doplněny nějakým listím, jak já tomu všemu říkám. Nechyběla mašle. Byla ale zahalena do papíru ještě, nikdo neviděl jak je krásná, jen já. Potěšilo mě, že nebyla ani tak drahá, sice jen poslední dobou dávám snad nejvíce peněz do květin. Ono je to i dost pochopitelné, nemůžu tam chodit s prázdnou, pak to nevypadá pěkně.

Aneb když ho nemáte...

13. února 2016 v 13:28 | Dáša H.
Pro dnešek jsem napsala pohádku, trošku smutnou, ale jako každý můj článek je pravdivá, o mě a ze srdce.

Je to pro mě sporné a hodně těžké téma. Nejspíše mi při psaní článku i ukápne nějaká ta slza, jako při minulém na Téma týdne. Ale ani nevím proč, baví mě to psát. Nebo ne uplně baví, ale cítím pak takový pěkný pocit, že to někdo ví, že to ze mne opadlo, že je to veřejné, že už mě to nemusí tížit zevnitř. Je divné to takhle napsat, ještě divnější musím být to číst, obzvlášť když mě vůbec neznáte, ale myslím, že teď není čas to řešit. Prostě se tu ráda vypisuji a tečka. Právě jsem například napsala jen tak čtyři řádky uplně o ničem, bez ničeho, jen do prázdna.

Je potřeba jít dál...

19. ledna 2016 v 22:16 | Dáša H.
Předem se omlouvám za další depresivní článek, ale já to asi jinak ani neumím. :/

Bylo mi 16, musela jsem se starat o nemocnou maminku. Hodně těžce nemocnou. Občas nemohla ani vstát z postele, vařila jsem, uklízela, chodila nakupovat a tak nějak převzala její roli, vzhledem k tomu, že jsem žila jen s ní a mladším bráchou.
Jenže mě to vadilo. Byla jsem naštvaná na celý svět proč zrovna já. Nemohla jsem nikam moc chodit, musela jsem dělat doma vše, přestala jsem se s některýma lidma skoro stýkat, nemohla jsem se stýkat se svým tehdejším klukem a tak dále. Vždycky když mě maminka o něco poprosila mumlala jsem si svý, že zase něco musím a nemůžu jít ven za kamarády. Občas jsme se kvůli tomu i pohádali, i mamce to vadilo, štvalo jí, že si nemůžu užít mládí a ona je na mě závyslá. Jenže to jinak prostě nešlo, musely jsme to obě tenkrát přetrpět.

 
 

Reklama