"Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. A poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátele."

TAG: Já a zvířata // Challenge

30. července 2016 v 21:48 | Dáša H. |  TAG
Tentokrát jsem si pro vás vybrala snad jedno z mých nejoblíbenějších témat. Zvířata. Miluju zvířata a nedokážu si představit, že bych se někdy musela obejít bez nich, alespoň malou rybku v akvárku bych mít musela. Vždyť ony nás naplňují, dávají nám lásku a podporu. A to podle mého všechna, je jedno jestli je to šváb nebo pes, pokud to zvíře máte rádi a projevujete mu to, tak vám to bude oplácet. Stačí třeba tím, že na něj rádi koukáte, líbí se vám jaké vydává zvuky, nebo tak.

Ale je také samozřejmě potřeba si uvědomit proč zvíře chováme, není dobré projevovat lásku úplně všem. Například zvířata chovaná pro maso, člověk si musí uvědomit, že je masožravec a tak to chodí. Zvířata se navzájem také loví, my je taky dříve lovili, jen teď už jsme inteligentnější a umíme si je "pěstovat". Ano, některá jatka opravdu nejsou pěknou podívanou, ale copak se v přírodě vyskytuje soucit? Jen lidé si ho vymýšlejí. (Tím ale neobhajuji nijak týráníí zvířat, pouze to, že chov zvířat pro maso je potřeba).Když si totiž vezmu takovou naší kočku. Uloví si myšku, ale nezabije ji, pouze ji zmrzačí. Myška chudák trpí a snaží se utéct, jenže kočka si s ní hraje a jen ji dále mrzačí, zabije ji až po půl hodině například, když ji to přestane bavit. Tohle je kruté od přírody. Ne to, že prasata žijí v kotcích a jsou poté zabita, ty jsou zabita hned, netrpí, na ty klece jsou zvyklá od mala, nic jiného neznají, taky jim to zase tolik nevadí. No, ale to jsem se rozepsala k jinému tématu. Nebo vlastně ani není, v nadpisu není konkrétně uvedeno o kterých zvířatech chci psát.


Začneme úplným začátkem. Jako maličká jsem dostala křečka. Byl fajn, vlastně si ho vůbec nepamatuju, ale to nevadí. Křečci bývají hodně hluční v noci, tak je možné, že jsem kvůli němu nespala, ale opravdu nevím. Vím jen, že měl kolečko na běhání, ale neběhal v něm, byl moc líný a taky kousal. Jednou jsem odjela na měsíc do lázní a když jsem se vrátila, křeček byl pryč. Naši tvrdili, že umřel stářím, ale později mi vyprávěli, že můj taťka na něj neměl nervy, že využil příležitosti se té malé krysy konečně zbavit. "Díky tati!"
Dál jsem měla želvu. Dostala jsem ji když byla velikosti zhruba desetikoruny. Taky mě neustále kousala. Později jsme ji byli nuceni dát pryč, protože jsme bydleli v paneláku a akvárium se nám nikam nevešlo. Oplakala jsem to. Byla to želva nádherná, takže vodníí, žrala červíky a tak, super to bylo.
Nějak během toho možná i jsem měla pár rybek v akvárku v pokojíčku. Jenže na pěstování ryb se asi nehodím, mám pocit, že týden co týden skončila nějaká v záchodě a taťka byl nucen koupit své holčičce novou rybku, protože jich měla v akvárku už málo.
Taky jsme měli andulku, byla hrozně fajn. Ochočená, lítala nám po bytě, seděla nám na rameni, prostě úžasný papoušek. Taťka jednou nechal otevřený balkon zrovna když lítala po bytě. Samozřejmě uletěla.

Všimli jste si, že za všechny mé negativní zkušenosti se zvířaty v dětství může můj otec? Ale i přesto ho mám ráda nejvíc na světě, krom toho, že on většinou neměl rád moje zvířata.

Kolem 12 jsem si pořídila morče. To už si pamatuji skvěle. Jmenovala se Fifinka, byla Sheltie a tříbarevná. Ta už nekousala. Ochočila jsem si ji a brala si ji k sobě na klín nebo na stůl většinou, když jsem u toho byla u počítače. Měla jsem ji opravdu moc ráda. V noci dělala hrozný bordel, ale já si na to nějakým zázrakem zvykla, takže u mě to problém nebyl, jen když spal někdo u mě v pokoji, musela jít na tu noc jinam, třeba do kuchyně. Mamka ji vždycky nadávala, že smrdí a pořád jen žere, ale taky si ji ráda pomazlila. U té už mám i fotku, takže můžete vidět mou krásnou morčecí slečnu. Bohužel už zemřela stářím, ale na morče se držela dlouho, skoro pět let.


Pak jsme si pořídili koťátko, mamka s tím přišla. Měli jsme byt pronajatý a nemohli jsme si pořídit například psa, protože by bylo riziko, že by dělal velký hluk, tak mamka přivezla domů kočku. Pojmenovali jsme ji Nela. Milovali jsme ji. Občas byla pěkná mrcha, ale byl to miláček. Po bytě jsme měli poházené hračky, jako kdybychom měli malé dítě. Všem se líbila a chodili se na ní dívat, kočička naše.


Stěhovali jsme se k taťkovi na barák. Nela si zvykala pomalu, přechod z bytu byl dost těžký, ale zvládla to na výbornou. Jen jsme po dvou letech asi, teda jakože jí byly dva roky, zjistili, že to není kočka. Byl to kocour. Ano, takový krásný šok pro nás všechny. Takže už to nebyla naše malá Nelinka, začali jsme ji říkat Nelák. No a jak to u kocoourů chodí, začal se nám toulat. Až moc si zvykl na okolí, doma býval jednou za tři dny, začal být pohublý, měl všude šrámy, často se pral, nás si přestal všímat, chodil se pomazlit jen velice zřídka. Bohužel ho přejelo auto. Nebyly mu ani tři roky. Byl vlastně ještě skoro kotě.


Ale zanechal za sebou tu nejlepší stopu jako mohl. Stihl se spářit s naší druhou kočičkou, ano tentokrát opravdu kočičkou, kterou jsme si přivezli čerstvě do baráku po nastěhování. Jmenuje se Týna. A je hrdou maminkou Nelákových šesti koťátek. Ten měsíc jsme měli doma hodně veselo. Byly zrovna letní prázdniny, takže ideální doba. Týnka nám porodila nahoře na půdě do pelechu, který měla předem připravený. Snažili jsme se o to, přenést koťata dolů, abysme na ně mohli dávat pozor, aby si na nás rychle zvykly a tak. Jenže chytrá Týnka si je vždycky odnesla zpět nahoru, jedno po druhém, nakonec to ale vzdala a nechala nám je dole. Musím říct, že byla úžasnou mámou, krásně se o své dětičky starala a vůbec ji nevadilo, když jsme ji do toho zasahovali my a občas si je chovali. Pojmenovali jsme si je jen "naoko", věděli jsme a počítali jsme s tím, že budou muset jít k jiným majitelů. Takže to byl Krtek a Mýval podle vzhledu, další byl Pepa, to prostě někdo ze srandy prohlásil, myslím, že přítel snad, a pak jsme měli tři zrzečky, kteří od sebe nešli rozeznat a byly to prostě Tygr I., Tygr II. a Tygr III.. Jednoho Tygra a Mývala jsme si nakonec nechali a říkáme jim tak doteď.




A posledním mazlíčkem je Rozinka. Teda ne jako to sušený ovoce, ale jako Rozálie. Německý ovčák. Nejlepší společník jakého můžete chtít. Teď ji byl teprve rok, takže ještě takové naše malé hloupé štěňátko, ale úplně úžasné. Občas teda neposlouchá, ale asi jako každé štěně, chce si hlavně hrát a dovádět a to se vším nebo s každým. Kdybych o ní měla napsat všechno, tak je tento článek ještě na dvě hodiny, takže přiložím jen fotky a třeba se o ní rozepíši jindy.


Pardon za otočení :)

Mějte se pěkně, přeji krásný zbytek večera :)



 


Komentáře

1 Gabriel Decay Gabriel Decay | Web | 2. srpna 2016 v 8:20 | Reagovat

To jsou krásní mazlíčci, Mám slabost pro kočičky. Doma na baráku jich máme 5 - 1 mámu a zbytek už odrostlé děti.
Moje máma si teď pořídila do bytu britskou modrou. Nádherná kočička.

Co se týče kocourů, tak je normální, že jsou toulavý, protože chodí za kočkama. Šrámy mají, protože se perou o přízeň té kočky.
Jinak taky se nám stalo, že jsem měli kočičku a po roce kocoura :D

2 Michaela Cheetah Michaela Cheetah | Web | 3. srpna 2016 v 17:30 | Reagovat

Rozinka je nádherná! I my se chystáme pořídit si šťěňátko německého ovčáka. :) ♥ Už moc se na něj těším :)!

3 M` M` | Web | 8. srpna 2016 v 20:44 | Reagovat

no tak ty fotky jsou skvělé! :) ta poslední <3 pejsek je opravdu roztomilí..škoda, že nezůstávají takhle malí napořád :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama