Přišla jsem na místo. Slunce svítilo jak mohlo, na mých tmavých vlasech přímo pálilo. Občas fouknul svěží větřík, ale bylo ho tak málo, že mě to ochladit nezvládlo. Na očích jsem měla brýle proti slunci, pod nima mi stékal make-up, skvělý, pomyslela jsem si. Určitě budu kvůli blbýmu počasí vypadat jako panda, nebo co hůř, bude to ještě horší, nějaký hororový klaun, nebo něco takového. No co, nebudu si kazit náladu něčím takovým, vzala jsem mobil a kapesníčky a to nejhorší dostala dolů, navíc jsem se zapřísáhla, že příště se už v takovém horku nemaluju. Stejně to poruším, znám se.
V ruce jsem držela kytici karafiátů. Koupila jsem je chvilku předtím, červené, doplněny nějakým listím, jak já tomu všemu říkám. Nechyběla mašle. Byla ale zahalena do papíru ještě, nikdo neviděl jak je krásná, jen já. Potěšilo mě, že nebyla ani tak drahá, sice jen poslední dobou dávám snad nejvíce peněz do květin. Ono je to i dost pochopitelné, nemůžu tam chodit s prázdnou, pak to nevypadá pěkně.
Pak je hrob hrozně smutný a neupravený. Na hřbitov se chodí s květinami.
Načepovala jsem do vázy vodu, vložila do ní karafiáty, zalila kytičku v květináči a sedla si. Spousta lidí říká, že se nemá stoupat nebo sedat na hroby, že je to neslušné. Ale já na všechny tyhle hřbitovní věci zvysoka kašlu. Chodím tam popovídat si s maminkou, říct ji co se mi všechno stalo a tak, nechci tam být vážná, strnulá stát před hrobem a brečet. Takže si k ní vždycky normálně sednu, cítím se ji i blíže. Občas takové ty starší paní blbě koukají, ale to není jejich věc. Navíc vím, že maminka by nebyla ráda, kdybych se u ní necítila dobře a pohodlně.
Ten den jsem ji řekla všechno co jsem zažila během písemných maturit. Že to vlastně ani nebylo těžké a tak, o tom tu mluvit nemusím. Bylo mi hrozně fajn, chvílema se mi zdálo, že mi odpovídá, možná si teď myslíte, že jsem blázen, ale opravdu.
Zavřela jsem oči. Představila jsem si ji v jejich krásných letních šatech, ty co jsem ji vždycky záviděla. Měla rozpuštěné vlasy, jemně vlály ve větru, rtěnku jako vždycky a voněla parfémem, co jsem ji tak ráda kradla, když jsem šla s někým ven. Ve svém snu jsem se rozeběhla a pořádně ji obejmula, opětovala to. Pohladila mě ve vlasech a říkala, jak je na mě pyšná. Jak ji hrozně moc chybí být se mnou, ale že na mě stále kouká, tam zezhora. Tak já si totiž představuju smrt blízkých lidí, prostě vás i nadále opatrují a až když vidí, že jste v životě spokojení, tak oni taky spokojeně odejdou.
Nevím jak dlouho jsem tam mohla sedět, snad několik desítek minut. Bylo to strašně příjemné. Zase jsem byla aspoň na chviličku s ní, mohla jsem se s ní podělit o vše a ona mi radila, tak jako to vždycky uměla.
Ani mi nebylo smutnu, ani jsem neplakala. Jen jsem tam tak seděla. Ještě i chvilku co jsem už otevřela oči. Bylo to všechno tak krásné a dokonalé. Uvědomila jsem si co všechno už jsem za tu dobu co je pryč zvládla, jak se postupně pohybuju v životě směrem vpřed, jen za tím, co chci. Tak mě to vždycky učila, mít co chci a nevzdávat se, dokud to nezvládnu. Občas bych chtěla vrátit čas a za všechno ji poděkovat, ale ona to vlastně ví, pozorujeme mě.
Občas není těžké zavřít oči a věřit něčemu úplně jiného, je to vlastně strašně jednoduché. Vždyť proč bysme měli být v tom zlém skutečném světě, když si můžeme vymyslet svůj vlastní. Jen je pak těžké se toho našeho snu zbavit a oči znovu otevřít, realita bývá krutá. Každý by chtěl žít ve vlastním snu, jmenujte mi někoho kdo ne, neuvěřím vám. I já, i když vím, že by mě to zničilo, ještě víc než mě to ničí teď.
Nesmím lpít na minulosti, musím jít dál.
Další kousek do mé psací rubriky, mějte krásný večer :)
Btw. Obrázky nejsou moje, pixabay.com
dasapise@seznam.cz
dasenka5
dasenka5
krásny článok, aj keď smutný...