"Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. A poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátele."

Aneb když ho nemáte...

13. února 2016 v 13:28 | Dáša H. |  TemaTydne
Pro dnešek jsem napsala pohádku, trošku smutnou, ale jako každý můj článek je pravdivá, o mě a ze srdce.

Je to pro mě sporné a hodně těžké téma. Nejspíše mi při psaní článku i ukápne nějaká ta slza, jako při minulém na Téma týdne. Ale ani nevím proč, baví mě to psát. Nebo ne uplně baví, ale cítím pak takový pěkný pocit, že to někdo ví, že to ze mne opadlo, že je to veřejné, že už mě to nemusí tížit zevnitř. Je divné to takhle napsat, ještě divnější musím být to číst, obzvlášť když mě vůbec neznáte, ale myslím, že teď není čas to řešit. Prostě se tu ráda vypisuji a tečka. Právě jsem například napsala jen tak čtyři řádky uplně o ničem, bez ničeho, jen do prázdna.


Bylo nebylo, za sedmero horami a řekami žila jedna malá růžová princezna. Sdílela pokoj s mladším bratrem, celý byt pak s maminkou a tatínkem k tomu. Byla šťastná, měla krásný život, super rodiče a skvělé kamarády. Jenže jak už to chodí, hold se něco zvrtlo. Zrovna to byl její první rok na nové škole, osmiletetém gymnáziu, všechno bylo nové, těžší a ona z toho byla zprvu velmi udivena a zaskočena. Její maminka už rok chodila do nové práce, nikde nebylo ničeho špatného, alespoň tak si to malá princezna myslela, sice jen, pořád byla dítě.
Poslední dobou ale začala po večerech slyšet stále více a více hádky rodičů. Nerozuměla jim, nedokázala pochopit proč se vůbec hádají. Až jednou si s ní a bratrem chtěli promluvit, něco bylo zle. Maminka se rozhodla od tatínka odejít, už ho nemilovala, tou dobou v tom princezna žádný jiný problém neviděla. Až na to, že časem zjistila, že vlastně maminka nebyla vždycky jen ta hodná a tatínka už hodně dlouho podváděla se svým šéfem, pak samozřejmě chtěla odejít k němu.

Krásný příběh o princezně tímto končí. Vyrostla z ní zachmuřená puberťačka nenávidící všechno a všechny. Což stále přetrvává, jen bez té puberty, ta už ustoupila, dalo by se říci.

Odstěhovala jsem se s mamkou, brácha taky. Byli jsme děti, mámu jsme potřebovali. Taťka si našel novou přítelkyni, kterou má mimochodem dodnes. Takže jsme bydleli s mamkou a jejím přítelem, za kterým teda odešla. Nikdy to nebyl domov jako domov, doma bylo u taťky, v bytě ve kterém jsem vyrostla. Jenže se tam začala roztahovat ta přítelkyně (budeme ji říkat Z.). Takže jsem tam skoro přestala chodit, byla jsem tam čím dál méně a můj "domov" mě začal pomalu opouštěť. Také vzhledem k tomu, že jediné stejné časem zůstal jen můj pokoj. Byla jsem tam málo, taťku jsem moc milovala, ale nikdy mi zas tak moc nepřirostla k lásce Z., vím, že on za to nemohl a trpěl tím nejvíc, vím to ale až dnes, bohužel. Tím jsem teda byla takový malý dětský bezdomovec, s nadsázkou řečeno.

Za několik let maminka opustila i přítele. Našli jsme si krásný byt, pronajmuli si ho a žili v něm spokojeně s ní a bráškou sami. Všechno bylo skvělé a já zase postupně začala získávat místo, kam se můžu s jistotou vrátit, domov. Bylo to krásné, takové pomalé budování. Nejprve jsem se tam bála, byl to takový ten starý byt s vysokými stropy. Ale na konci mi bylo hrozně líto, že jsme museli odejít, v prádném bytě jsem se rozbrečela steskem, opuštěním nově vybudovaného domova. Pokud jste už četli i jiné články ode mě, tak nejspíše víte proč. Maminka zemřela. (Ale to teď není téma tohoto článku.)

Zrovna tou dobou si taťka kupoval baráček, takže jsme se stěhovali rovnou do něj. A to bylo ještě horší než být v tom bytě "bývalém domově". Kdybych tam bydlela, tak bych si třeba vybudovala něco zpět. Jenže domek si ihned smaozřejmě přivlastnila celý Z. a já se v něm cítím už kolem dvou let, myslím, ztísněně, jsem utu strašně nerada. Naštěstí mám svůj malý pokojík, jediné mé bezpečné útočiště. Jenže například ráda peču a rozvíjím se v tom, tady se mi do toho vůbec nechce. Nechci být v kuchyni s ní a poslouchat jí. Ale jak bylo řečeno minule, vztah k ní vyjasním jindy.

Mám takové malé útočiště, kde by se dalo říci, jsem strašně ráda. Strávím tam většinu času, místo toho být u "sebe doma". Je to přítelův domek. Žije ještě s rodiči, samozřejmě když je stejně starý, ale ty mám taky hrozně ráda a troufám si říci že i oni mě. Jsem tam i bez přítele, upeču něco v kuchyni, pomůžu jeho mamce, dám si s ní čaj a tak. a i když se pak nahoře v pokoji učím nebo cokoliv, tak se tam cítím tak celkově šťastně, víc než u sebe.


A ze srdce doufám, že bude jednou možno tento článek uzavřít slovy: Založila si s tím samým přítelem svou rodinu, svůj domov, který miluje a je v něm šťastná. A žili spolu šťastně až do smrti.

Milujte se, je to to nejhezčí co můžete udělat. Zdraví Dáša :)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama