"Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. A poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátele."

Co jsem vůbec zač?

15. ledna 2016 v 19:02 | Dáša H. |  Povidani
Pokud vás to zajímá, možná třeba by mohlo, tak se na úvod trošku představím. :)
Článek je navíc obohacen o krásnou foto dokumentaci z dětství. Abyste si udělali lepší obrázek a mohli mě mít rádi.

EDIT: Pokud máte zrovna menstruaci nebo něco podobného, tak to nečtěte. Je to docela smutné a citlivé. Ale je to kus mého života.



Mé jméno je Dáša, to už víte, je mi momentálně 19 let, to už také víte. Chodím na gymnázium a letos maturuji, poté chci jít na vysokou školu. Nejlépe chemie léků, farmacie, něco takového. Ano, jsem vědecký blázen. :D Podle mého je to jediná skutečná věc na tomto světě, narozdíl od povahy lidí. Každá věc se z něčeho skládá, i my, a mě hrozně zajímá jak se to stalo, stává, stane. Jak vznikne nějaká látka, z čeho vlastně je, co se s ní děje a k čemu ji potřebujeme. A ještě lepší je, když to můžu aplikovat pro pomoc lidem. Ano, nemám je ráda, vlastně se tak trochu i lidí štítím, ale chci jim pomáhat, chci aby se každý měl dobře a měl co si zaslouží, naplňuje mě to. Tolik pro úvod.


Důležitým milníkem v mé pubertě je cca dva roky zpět. Bylo mi 16. Bydlela jsem s maminkou a bráchou. Naši se už před několika lety rozvedli, později si mamka našla přítele, ale nevydrželo jim to, tak jsme bydleli sami. Pamatuju si to až moc živě. Bylo to někdy o prázdninách, byla jsem s taťkou a jeho přítelkyní, a svým bratrem a jejím synem, na dovolené v Chorvatsku. Pravidelně jsem si s maminkou volala, měli jsme k sobě vždycky pěkný vztah. Jeden den mi ale oznámila, že leží v nemocnici. Nemělo to být nic vážného, jen měla údajně mít zánět v ledvině. Když jsme se vrátili, byla už doma, nemohla teda moc chodit, ale to nevadilo. Jenže postupem času si začala na tu ledvinu stěžovat víc a víc, nemohla kvůli tomu už chodit vůbec. Byla dlouhou dobu v nemocnici, zhruba měsíc, pořád měli za to, že je to zánět a léčili ji podle toho. Jenže po nějaké době musela na sál, ledvinu ji museli vzít, začala dělat velkou neplechu. A až po té, co se ledvina pitvala, bylo zjištěno, že celou dobu v ní maminka měla zhoubný nádor. Dostal se jí už ale i do kostí, prakticky nebylo pomoci. Věděla jsem to, měla jsem se na to připravit, jenže já pořád spoléhala na to, že maminku mi nikdy vzít nemůže, že brzy bude všechno jako dřív, už spousta lidí se z toho dostalo. Asi tušíte jak to dopadlo. Bylo mi 17, byl konec školního roku. Byla jsem zrovna na třídním výletě, když mi volal taťka. Tu noc jsem se opila a spala v posteli s jedním kamarádem, nemohla jsem být sama. Taťka pro mě další den přijel.
To je zhruba spouštěč mé poruchy osobnosti a teď další veselá vsuvka. :)


V tu dobu pro mě byla největší oporou má nejlepší kamarádka. Byla se mnou i na pohřbu a pak dlouho po něm. A má druhá podpora byl onen kamarád z postele z třídního výletu. Nikdy jsme spolu nechodili ven, ani nic takového, byli jsme spolužáci. Jenže v té době mě začal tahat ven, rozveselovat mě. Kupoval mi nanuk, seděli jsme na lavičce a povídali si, nebo přišel s nanukem ke mě a hráli jsme na Xboxu. Bylo to od něj strašně pěkné. Do školy jsme tou dobou nechodila, takže tam to nikdo nevěděl, ale kamarádka, ta nejlepší, začala něco tušit a vyptávat se mě. Trávila jsem s ním až moc času, byl mi hroznou podporou, ale nic jiného. Stával se z něho hodně dobrý kamarád. Kamarádka mi samozřejmě pokoj nedala a nakonec ze mě dostala, že jsem se do něj zamilovala. Ani nevím jak, já si to také uvědomila až v té chvíli. A tak jsem to zkusila a bylo to. Podle chování jsem doufala, že je to oboustranné a navíc jsem věděla, že on se bude odhodlávat hrozně dlouho, sice jen je celkem stydlín a taky v té době neměl dvakrát velké sebevědomí. Momentálně jsme spolu už rok a půl a doufáme, že budem ještě aspoň stokrát tolik.


Momentálně tedy žiju na vesnici, máme krásnou roubenou chaloupku s dostatečně velkou zahradou. Jsem tu s taťkou a bráchou, samozřejmě, pak také s taťky přítelkyní a jejím synem. Máme každý svůj pokoj, takže mi tu jiná společnost, než rodinná, nevadí.
Ještě u maminky jsem si pořizovala morčátko a později i kotě. Obojí už bohužel nemám. Morčeti Fifince bylo už 5 let, byla na morče opravdu stará, takže jsem se nemohla divit, že jednoho dne tu s námi už nebyla. Kočička Nelinka byla poněkud mladší. Když jsme se stěhovali k taťkovi, byl ji jen rok a něco málo. Jenže nám ji porazilo auto, nebyla na to zvyklá a aut se moc nebála, klidně si před nima vykračovala. Jednoho dne se k nám přiludala, nejspíš rozloučit, protože se nenechala ani pohladit ani chytit a po marném pokusu utekla pryč. Už se nikdy nevrátila. Tolik k tom smutnějšímu. Teď máme tři kočičky. Jednu maminu, ta měla šest koťat, dvě z nich jsme si nechali. Teď už je teda vykastrovaná a u koťat to plánujeme taky, jen jsou na too zatím pořád poměrně malé. A pak máme pejska. Fenku. Je teda taťky, dostal ji od nás o velkých prázdninách, protože si vlčáka, německého ovčaka, už od dětství přál. Jmenuje se Róza, tedy Rosalie, ale to je moc dlouhé a je skvělá. Zatím je jí půl rok, takže vycvičená ještě není úplně tak, jak bychom si přáli, ale poslušná je. Navíc je hrozně hravá, aktivní, dovádivá. Hrozně ráda s ní chodím na procházky a hraju si s ní. Dodává mi to energii a dobře se při tom vyčistí hlava. Jen je to takové tele, že vás prostě povalí na zem a olíže celý obličel a vy ji nemůžete odstrčit, protože už váží něco kolem 30 kilo. Ale i celkem začíná hlídat, ikdyž si ještě spíše chce jen hrát, ale to je u štěňat normální.
Tolik k našemu zvěřinci.


A momentálně tedy trpím anxiosně-depresivní poruchou osobnosti. Nebo momentálně, ono už se to nezmění, jen se s tím naučím žít líp. Co to vůbec je? Není to zase tak složité. Trpím úzkostí a depresema v jednom, mívám období kdy se projeví více jedna či druhá věc, nejsou obě najednou. A jinak to asi znáte. Depresivní nálada u mě znamená, že ležím v posteli, pláču, myslím si, že mě nikdo nem rád, nic se mi nechce dělat, vůbec nic, pláču ještě víc, promrhám takhle celý den a pak pláču, protože jsem nic neudělala a zítra mě čeká důežitý test ve škole a já se neučila. Při testu se rozpláču znovu, protože zjistím, že jsem k ničemu. Zhruba takhle se cítím, nevím jesli to rozvádět více do hloubky, přijde mi to zbytečné. No a úzkost. To jsem většinou hrozně stuhlá, shrbená, bolí mě hlava, krk, záda. Nechci vůbec vycházet mezi lidi, tak trochu se jich svým způsobem bojím, nechci s nikým mluvit, nechci se na nikoho na nic ptát, protože mám pocit, že je otravuju, při takovém stavu nejsem schopná tedy zavolat doktorovi, nic. Mám pocit, že jsem všude navíc, každý mě pomlouvá, nebere, každému se hnusím. Proto jsem radši stranou všeho, dívám se na to všechno jako za záclonou.
Není to vůbec jednoduché, ale nechci se na nic vymlouvat a dělat ze sebe velkého chudáčka, říkám si, že může být ještě daleko hůř. Tohle mě v životě nijak moc neomezuje, dá se s tím žít. Občas dokážu být i celkem normální a pohodový člověk. Dokážu se bavit, dokážu dělat blbosti, smát se a radovat se. Ze všeho nejvíc mám ale hrozně děrtinskou povahu, takže mi není mentálně 19, ale 5. A to už je občas vážnější než nějaký deprese. :D


Jestli jste to přečetli až do konce, jste neuvěřitelní!!
 


Komentáře

1 glamour-vanessa glamour-vanessa | Web | 15. ledna 2016 v 20:53 | Reagovat

Jéé ty fotečky, jsi úžasná ♥

2 bychristine bychristine | Web | 16. ledna 2016 v 10:17 | Reagovat

Do konce jsem to rozhodně přečetla a hodně ráda :)
Krásný článek, ani nemusím mít menstruaci abych měla na krajíčku :)
Chvilku jsem se snažila vžít do tvé situace, ale todle si prostě představit nedokážu... Máš u mě velký obdiv!
Tak přeju nekonečně moc šťastných let s přítelem :)

3 Teresa Teresa | Web | 16. ledna 2016 v 14:25 | Reagovat

Nemááám slov. Jsi prostě úžasná, jak tohle všechno zvládneš. Opravdu klobouk dolů před tebou :) Ale je dobře, že život bereš, takový jaký je.
Přeju ti hodně úspěchů ve škole a s přítelem.

Jinak máš skvělej blog, rozhodně tu nejsem naposledy :)

4 Ellí Ellí | Web | 16. ledna 2016 v 15:31 | Reagovat

Panojo! Říkala jsem si, že je to docela dlouhý článek - nevím jestli to dočtu... Dočetla jsem. Vlastně jsem text přímo zhltla.
Sem tam na mě taky padne mizerná nálada, taky mám pocit, že je všechno úplně špatně. Ale ty... Obdivuju tě, že jsi dokázala vše takto zvládnout. Je to neuvěřitelný. A je mi smutno z toho, jak je život někdy krutej, achjo.
Přeju ti, ať už je všechno jenom krásný. Hodně štěstí, princezno ;).

5 Dáša H. Dáša H. | E-mail | Web | 16. ledna 2016 v 21:59 | Reagovat

[2]:[3]:[4]:
Děkuju moc :) ono vlastně stejně ani nic jinýho dělat nemůžete než žít dál, čas napraví všechno :)

6 M` M` | Web | 17. ledna 2016 v 9:49 | Reagovat

ty fotky jsou roztomilé :) a k článku samotnému: jsi opravdu silná osoba, vše, co tady vyprávíš..život je občas velkej boj. Hodně štěstí!! :)

7 Melissa Melissa | Web | 17. ledna 2016 v 16:27 | Reagovat

Ty fotky jsou opravdu krásný :)Vypadáš jako silná osobnost :D Hodně štěstí :) Jinak jsem zpět :)

8 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 9. února 2016 v 13:31 | Reagovat

To ty jsi neivěřitelná, velmi statečná:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama